Umělcovo srdce
Tak, jako z kukly mladý motýl,
po čase vylétl k nebesům,
tak, jako z poupěte
rozkvetl barevný květ,
musel se mladý malíř,
na chvíli básníkem stát,
aby pochopil svůj vnitřní svět.
Nuž pohlédněte do světa,
umělcových proměn srdce vzdálených
a slyšte ten tlukot, který neutichá,
ve století hluku zbraní šílených.
On vydává se, dokud žije,
hledat sebe sám, do světa své fantazie.
Sandrova Venuše
Dnes v noci se mi zdál prazvláštní sen,
na břehu velikého moře seděl jsem,
byl nádherný den.
Jen vítr si hrál s lístky v korunách,
éterem jen lehce vál,
v té čarokrásné krajině,
jsem zlehounka se pousmál.
V tom zahledím se do dáli
a zprvu vůbec nic netuše,
spatřím náhle, z čista jasna,
příběh o zrození Venuše.
V širé dáli, kam jen oko dohlédne,
je voda plná bílé, mořské pěny,
tu vidím jak se zvýrazňuje
nahá silueta krásné ženy.
Zrodila se čistá a nevinná,
krásy a lásky bohyně,
ve vratkém postoji připlouvá,
na lastuře po mořské hladině.
Zefyrové v povětří,
spolu teplý vzduch a vodu čeří,
křídly prudce mávají,
až odlétne z nich sem tam peří.
Jejich dech roztančil Venušiny plavé vlasy,
jež vlní se a kolébají,
jak ve větru zlaté klasy.
Ke břehu tiše připlouvá
a nahotu svou cudnou halí,
před lasturou voda pění,
trochu se i kalí.
Hóra, její průvodkyně,
jí pláštěm tělo zakrývá
a pomalu se má vidina ztrácí,
trochu rozplývá.
Už je ráno a já ten příběh nosím stále v sobě,
dovol, abych ho miláčku poslal, alespoň v básni, tobě.
Sen
Vysněná krajina fantazie,
kdo nechtěl by dostat se do ní,
líbezná krajina poezie,
se stádem divokých koní.
Nádherná linie jejich těl
a hrozivý dusot kopyt tvrdých,
obrovskou rychlostí ženou se vpřed,
masitá těla běžců hrdých.
V čele divého stáda,
hřebec černý, jako noc
od jeho kopyt létají drny,
když běží jako o pomoc.
Svalstvo se jen vlní
a hříva vzduchem plane,
jsou energie plní,
až přeženou se, klid nastane.
Mohutný oblak prachu a kamení,
obrovských rozměrů nabývá,
zpocenou symfonii svalů a šlach,
chrání a trochu zakrývá.
V nádherné krajině fantazie,
nechám se unášet krásou koní,
ve vysněné krajině poezie,
píšu tu báseň o ní.
Kámen
Kámen žije celé věky,
člověk jen desítky let.
Kolikrát v životě pukal už vzteky,
představ si, kdyby žil tisíce let.
I kámen své mládí prožívá,
i kámen se rodí a umírá.
Vždyť on je jen částí věčnosti,
na prach se jednou rozpadne,
jeho tvrdost a krása mladistvá,
i u něj časem uvadne.
Zvětrává, loupe se po částech
a nám se zdá, že se nic neděje,
neslyšíme jeho kamenný vzdech,
i když se na nás puklina usměje.
I on nakonec skoná a rozpadne se v prach,
z té věčnosti jde hrůza, z té věčnosti jde strach.
Okouzlení
Strženi nekonečnou fantazií,
řítí se postavy do neznáma,
před nimi se otevírá nekonečně dlouhá brána.
Za proudem jasného světla,
v překotném a divém letu,
blíží se postavy čím dál více,
k podivnému světu.
A mocná síla působí, že šaty se trhají z jejich těl,
nemůžeš tu svůj pohyb měnit,
libovolně, jak bys chtěl.
I bijící srdce dělá divy,
když z hrudi chce se dostat ven,
vždyť samo touží poznat ten,
prapodivný sen.
Jaký doopravdy je ?
To nemá z nich nikdo ani tušení,
vždyť vidí jen zářivé světlo,
na kůži cítí příjemné teplo
a slyší tichoučké čehosi bušení...
Toto je okouzlení a duch je spokojen.
Vůle
Tajemná postava v dálce,
se z oblaku čehosi zdvíhá
a nemohoucně, však bez předsudků,
svět se jí před zraky míhá.
Ona znavena věčným bojem
s leností nekonečnou,
své poslední síly napíná.
Vždy sílu si nanutí
a s úsměvem ve tváři,
únavou kácí se,
jak vězeň v žaláři.
Pak znovu se zvedne
a vše za sebou nechá,
k toužebnému svému cíli,
nebojácně spěchá.
Nezastaví se ta bytost ani na chvíli
a náhle tu slabá myšlenka jí v hlavě zesílí.
Sotva se dočkají slávy ti,
co uvelebí se měkce v peřinách
a prožijí-li takto svůj život,
pak zanechají ve světě jen takovou stopu,
jako dým v říčním proudu.
Záhadná proměna
Odložil štětec umělec malířský
z obrazu stoupá tu prapodivná zář.
Nemůže odtrhnout pohled svůj vášnivý,
když zamyšleně hledí na tu dívčí smutnou tvář.
Tak jako na louce v travině vysoké,
na zpodu ležící, tichý je mech,
svou kouzelnou magií v dušičce divoké,
promlouvá k němu Amorilka v přenádherných snech.
Tajemství ukryté v očích tmavých,
zůstává záhadou na všechny věky,
i když ten čas tak šíleně ubíhá,
jako rozbouřená hladina prudké řeky.
Nemůže malíř se odtrhnout od ní,
když zmítá se ve vlnách fantazie,
od řeky lásky, vždyť spadl už do ní,
tam teprve poznává, že vlastně žije.
Touha se vzpíná v něm k nebesům,
jak mladý orel, co křídly mává,
neví, jak by na schůzku pozvat ji měl,
to se čas od času bohužel stává.
Uchopí do ruky papír a tužku
a z čista jasna svou myšlenku chytá,
cosi se tvoří v tom chaosu zdánlivém,
papír je hlaďoučký a tužka hbitá.
Kresba se začne tu na slova měnit,
když podivný zázrak děje se náhle,
z chaosu povstane řád - tak sláva,
vždyť mění se vše, co bylo dřív stálé.
Neví, co stalo se s těmito čarami,
že slily se v kouzelná, ze srdce slova,
chce pochopit řád ukrytý v chaosu
a vytrvale ho hledat stále znova.
Nedočtená
Co ty děvče rozmarné,
jsi jak kniha nedočtená,
zajímá mne příběh
a né vazba umouněná.
První stránka byla prázdná,
na druhé jen dvě tři slova,
obracím jednu po druhé,
trpělivě a stále znova.
Nakonec se však přeci jen dočkám,
první stránka popsaná,
přede mnou se objeví
a tvůj příběh medový,
do mého ouška sladce zní.
Vím, co chceš a co si přeješ,
o čem stále denně sníš,
kdy jsi chladná a kdy hřeješ,
co v duši máš, to nepovíš.
Bez pera a bez inkoustu,
nepřijmeš mne mezi své řádky,
ty knížko, skoro dočtená,
odkládám tě, vem si svůj příběh zpátky.
Hlubina srdce krásné plavovlásky.
Tys zapadla milá plavovlásko,
do hlubin srdce mého.
Já snažím se nalézt tě v zákoutích
času, navždy už ztraceného.
Nevím, zda-li uslyšíš ten křik
v mé mysli zmatené,
vždyť minulost a budoucnost v současnosti,
velmi jsou tu spletené.
I když v dáli usínáš
a myšlenky ti v hlavince hrají,
tehdy se v tobě rodí nové
a ve mně ty staré umírají.
*
Vstoupilas do dějin života mého,
na dlouhý, ale tak krásný čas,
že zazářil na tuto vzácnou dobu,
mé naděje veliký jas.
Když vlasatice na nebi svítí,
mění se výrazně lidské osudy,
jsem šťastný, tak píšu své milostné básně,
jež věčně budou žít, jako od Jana Nerudy.
*
Zdravím tě lásko,
v těch vzdálených krajích,
zdravím tak, jako jsem dříve už zdravil,
povím ti to, co už dlouho mám na srdci
tak jako dříve jsem tohle již pravil.
Hoří mé srdíčko velikým plamenem,
šlehá tu do výše mnoha set stop,
žár taví mé myšlenky, touha se škvaří,
prosím tě miláčku, džberu se chop.
Uhas ten plamen ohnivě vášnivý,
uhas ho raději v zárodku samém,
jinak nás navždy tu na popel sežehne,
v té pravé chvíli,v tom čase daném.
Nebo jej rozpal kouzlem svým,
ještě mnohem víc,
ať paprsky světla lásky věčné,
doletí spolu až na Měsíc…
Jarní bouře
Voňavé stráně barevných květů,
slyšet byl bzukot lučních much,
jen stříbrné paprsky kropily stráně
a křišťálově čistý vzduch.
Po dlouhé zimě, přichází vesna
a zahřívá zemi, jako skutečnost ze sna.
Náhle se slunce z oblohy ztratilo
a šedivý mrak zakryl blankyt nebeský.
Nebylo místa, kde bych se schoval,
to nebe nic dobrého nevěstí.
Tu nad obzorem, nad lesy,
prudké světlo rozlilo se,
hrozně jsem se vyděsil,
když bum, prásk, rána...zablesklo se.
Snad, jen malý okamžik,
světla již bylo málo,
je zvláštní, že před pár minutami,
se ještě na mně slunce smálo.
Nekonečně dlouhé provazy vody,
se z nebe k zemi prudce valí
a tůně, potůčky, jezera,
se během chvilky špínou kalí.
A dramatická scéna se znovu opakuje,
tentokrát kroupy tlučou zmoklou přírodu,
vítr tu jen rejdí, éterem duje
a já v něm cítím blížící se pohodu.
Za malou chvíli vše skutečně ustalo
a stříbrné paprsky opět zalily,
koruny rozkvetlých stromů,
když vracel jsem se potlučen,
rozmoklou pěšinkou domů.
Májová píseň
Tak tu dnes zpívám svoji píseň,
o louce poseté barevnými kvítky,
a v duši své cítím stále malinkatou tíseň,
když zraněna je moje láska ostrými střípky.
Neodchází moje milá z mysli malíře,
i když její srdce stále bije pro jiného,
nechci si hrát na bohéma bez jediného halíře,
to raději budu slýchat tlukot srdce ohnivého.
Proč se však trápit v takovém čase,
když májovou píseň ptáčci pějí
na sluníčku pak i v jejich hlase,
klid nikdy tóny nedopřejí.
Pole a louky ožívají,
po dlouhém čase se k životu budí
a květiny barvy nabírají,
i když vítr ještě studí.
Májová píseň všude zní
a radost v lidských duších sténá,
kéž zmizí jednou provždy zloba,
na daleké místo beze jména.
Májová vůně
Májovým ovzduším prolétá vůně,
mladičká, v rozpuku láskou je nesena
a zákoutí v lesích, pole i tůně,
Hospodinem požehnaná naše zem posvěcená.
Májovým ovzduším vůně lásky prolétá,
když sluneční paprsek jen pampelišku hladí,
snad rychlá ruka malíře jen zachytí krátkou chvíli,
kdy akord světla barevného s vůní máje ladí.
Vířivý prach horké půdy ve spirále na zem sedne,
krása jevu božská je až oči přecházejí
a každý lidský výtvor tu před ní jenom bledne,
když citlivá srdce umělců v ní inspiraci nalézají.
Ať vaše štěstí přátelé, jak slunce, svítí do okolí,
ať ve slovech jež říkáte se skrývá povzbuzení,
ať vaše víra má tak silná křídla sokolí,
že vzpomenete na mne dnes v modlitbě každodenní.
Kéž amorilčin zpěv v mých uších stále jenom zní
a v jejích očích malovaných naleznu svou spásu,
pak objevím to tajemství o čem ženy denně sní
a navždycky už budu vidět jenom světa krásu.
Kéž její víra prozradí, co dívčí duše ukrývá,
aby srdce netonula stále ve zmatku,
tam někde v její hloubce, zřetelná pravda bývá,
naděje nikdy neumírá a to je jistě v pořádku.
S pokorou budu čekat na den,
kéž nikdy mě on nemine,
že jednou její láska
jako květ se pro mne rozvine.
Pak opět se vrátí do mých žil,
ta nekonečná touhy síla
a já ji budu moci vdechnout
zpět do svého díla...
Víra, láska a naděje
Odloží malíř svůj nástroj kouzelný
a chopí se zlehounka svého pera,
vždyť kdosi tu k němu mluví nahlas,
i když je s obrazem sám, jako včera.
Odkud se berou ty podivné hlasy,
co od něj chtějí tu zrovna dneska?
Náhle k němu z obrazu promluví Víra,
v té zlaté záři je tak milá a hezká.
Něžně se usmívá, vždyť radost má z nás,
její pohled všechny naše hříchy omlouvá.
Proniká hluboko do srdíčka každého z nás
a prostřednictvím obrazu tu Bůh k nám promlouvá.
Zdobená ruka v prostoru drží
zlaté zrcadlo budoucnosti
a nechává nás tu nahlédnout,
do časově blízké už vzdálenosti.
Šedé mraky negativní,
rozhání svým žezlem,
vždycky je možné se spolehnout na ní,
když setkáme se právě se zlem.
Diamant zářící nad Evropou,
jak nejčistší satelit naší planety,
cítí tu malíř, že využil krásu,
všech živých barev své božské palety.
Mnoho je nadšených lidí,
co proudí ke svému cíli,
jen malá část k němu však bohužel dospěje,
vždyť nelze tu ke snům dojít nikdy,
bez víry, lásky a naděje.
A bělohlavý orel skalní,
se shůry k nim zlehounka snáší
a plody těch tří fenoménů,
jim s větévkou od Boha přináší.
A On svou mocnou přítomností,
krášlí Víru moudrostí,
jež rozptýlena ve světle,
je prozářena radostí.
Víra je probouzí k životu obě,
hluboko v srdci je láska i naděje,
já přináším poselství dnes právě Tobě,
neboť vím, že tvé srdce jistě zahřeje.
Světlo hvězd
Paprsky zlaté, mihotavé,
co bloudíte sami věčnou tmou,
tou teplou, tichou, letní nocí
s mocí tajemnou.
Třpytivé nebe hvězdami poseté,
zmocní se duše mé tajemně zakleté.
Minulost vesmíru ukrytá v nich,
v paprscích poselství o světech zaniklých.
Člověk těm hvězdám již dávno tvář svou nastavil,
chtěl poznat jejich tajemství,
a tak přístroj svůj si postavil.
Hvězdy se mu kompasem i kalendářem staly,
každou noc nad lidským rodem,
jak pochodně tiše plály.
Ó světélka barevná,
co stále bloudíte tmou,
tou teplou, tichou, letní nocí
s mocí tajemnou…
Arachné
V lýdském městě Hypaipy žila kdysi hezká, však pyšná dívka, Arachné se jmenovala,
poslechněte si baladu, která se o ní zachovala.
Arachné se proslavila převelikou zručností, když na tkalcovském stavu vytvářela díla, plná úžasu a radostí.
Každý, kdo kdy prvně spatřil její božské výtvory,
musel před tou dívkou smeknout a být plný pokory.
Však z pýchy neštěstí pramení, to dnes již každý ví,
o úspěchu ještě větším hezké děvče stále sní.
Netají se, že je lepší než Athéna, bohyně umění a každý úkol, sebevětší, prý hned v zázrak promění.
Athéna se přesvědčit chce, jak Arachné se topí v pýše, proto za stařenku promění se a klepe již na dveře chýše.
Vstoupí dovnitř a radí dívce, ať nerouhá se bohyni,
prositi za odpuštění jsou prý lidé povinni.
Arachné však pustí člunek a rozkřikne se na stařenku, nechat má ji na pokoji a co nejdřív ať je venku.
Tu stařenka se promění v Athénu, bohyni umění.
Dívka užaslé oči má, neví co nyní si počít má.
Co nemělo být vyřčeno je, vyzývá Athénu na souboj,
nikdo neví jak to skončí, podstoupí obě tento boj.
Svůj tkalcovský stav Athéna si rychle přičaruje a pyšná dívka Arachné se stále naparuje.
Athéna v díle zpodobnila sebe a další bohy jiné,
celý Olymp oslavila, z jejího koberce zář se jen line.
Arachné však v koberci zobrazila radovánky bohů,
i Athénu s Diem zpodobnila, jak laškují tu spolu.
Za to, co dívka, v díle svém s velikým umem zobrazila, potrestá bohyně Arachnu, neb hluboce se urazila.
Zde však příběh nekončí, jak by se mohlo zdát,
v kulatém tělíčku pavoučím, bude navždy dívka vlákno tkát.
Vertumnus a Pomona
V dalekých hlubinách času, na místě, kde se jednou zrodí velký Řím,
žila kdys nymfa, jménem Pomona, jež oplývala pílí, krásou a šarmem svým.
Žila v nádherném, ovocném sadu, jež kypěl tak úžasnou hojností,
že starat se o všechno ovoce, bylo pro ní nesmírnou radostí.
Již dlouho se s nikým nesetkala, v té rajské zahradě sama žila,
o mnoho věcí starala se, sama se však nikdy necítila.
Satyrové divocí, co v okolí jejího sadu žili,
marně se zdobili květy travin, aby se nymfě zalíbili.
Velikým citem zahořel k Pomoně Vertumnus, překrásný mládenec, veselý byl
a od té doby co nymfu spatřil, jenom pro ni stále žil.
Měl na hlavě věnec ze smrčin, obilí, révy a různého kvítí,
kolem boků pás z jemných travin, svázaný tenoučkou nití.
Byl bohem čtyřech ročních změn a uměl se také v cokoli proměnit,
v oráče s pluhem, špinavého nuzáka, či v příjemný noční sen.
Miloval překrásnou Pomonu a za ženu si ji toužil vzít,
překrásný život pak po jejím boku, chtěl na dlouhé věky šťastně žít.
Čím by si získal její srdce, jaký to čin by tu zažehl plamen,
co by její srdíčko obměkčilo, aby nebylo tvrdé jako kámen ?
V jeho hlavě rodí se lest, miluje však Pomonu a nechce pro ní žádný trest.
Stále ho odmítá, trýzní se pro ní Vertumnus za jasných nocí,
když dívá se na hvězdy v úžasu nad zářivou lásky mocí.
Snad zdaří se ten plán, co získat by její lásku měl,
vždyť to je snad jediný způsob, aby po zbytek života netrpěl.
Svých kouzel pak Vertumnus použil a proměnil se za stařenku,
která si přišla do zahrady, promluvit jen na chvilenku.
" Pomono, dlouho už žiješ sama, vem si za muže Vertumna,
miluje tebe a ovoce také, buď přece moudrá a rozumná.
Povím ti jeden příběh, co na Kypru se kdysi stal
a který se naštěstí do dnešních dob, celý zachoval ".
I vypráví Vertumnus smutný příběh o Ífisovi, milém mládenci,
jehož dívka chladně odmítala a neměla k němu žádný cit.
"Snažil se dělat bláhový Ífis cokoli
a myslel si, že srdce kamenné v její hrudi povolí.
Chtěl uvěřit, že její láska k němu opět rozkvete
a všechny chmury prázdnoty z jeho mysli vymete.
Marně se snažil ubohý mládenec, na bránu smrti pak život svůj zavěsil,
nemohl déle již snášet to prokletí a ze zoufalství před dívkou se na trámu oběsil.
Chvíli však pouhou před smrtí zvolal, ""když mě milá nechceš,
duši mou tys ponížila, ať tedy také sama zemřeš"".
Pohřbili mládence, do země dali, Ífise ubohého,
zoufalá matka naposled hodila kvítí na hrob syna ztraceného.
Z okénka svého malého pokoje, hleděla dívka na průvod smuteční.
Cítila v nitru však jen pohrdání svoje a na sebe si vzala šaty sváteční.
Náhle se však naplní před smrtná slova Ífisova,
dívka se od okna pohnout chce, nemůže však, zkouší to zas a znova.
Kotníky, lýtka stehna a boky, ruce, pas, hruď, krk a hlava,
z chladné a bezcitné dívky se skoky, kamenná socha v tu chvíli stává".
Vertumnus, v podobě stařenky, vypráví příběh poutavý
a Pomona tiše mu naslouchá, když třpytivá slzička z oka se vyvalí.
I rozpláče se ovocnářka, nad tím smutným vyprávěním
a otočí se ke stařence s podivným rozechvěním.
Uchopí Vertumnus, v podobě stařenky, Pomonu za jemnou ruku její,
v té chvíli příroda rozkvete a ptáčci píseň lásky pějí.
V Pomoně zrodil se veliký cit, ukrytý kdesi hluboko v ní,
poprvé ve svém životě lituje svých promarněných dní.
Náhle se Vertumnus před nymfou v pravé své podobě zjeví,
jak se však k němu Pomona zachová, do poslední chvíle neví.
V neskutečné proměně vzplane její srdce velikou láskou,
k Vertumnovi, okouzleném sličnou čarokráskou.
Svatební hostina neznala konců, nespočet dní a nocí se slavilo.
Nakonec příběh dobře končí a sluneční září se všechno pak zalilo.
Veliká láska rodí se dlouho, než dvě srdce mladá pak v jediné srostou
a příběh o Vertumnovi a Pomoně bude navždy vyprávět o lásce pravdu prostou.
Na rozcestí lásky a touhy musel Vertumnus dlouho stát,
on věděl, že láska je někdy vzestup, ale jindy pád.
Popřejme tedy Vertumnovi a jeho šťastné ženě,
ať rozvíjejí svoji lásku k sobě každodenně.
Přání svatební
Mnoho štěstí,
rozumu a sil,
život náš valí se
do hezkých chvil.
Dva mladí lidé spojili životy
v milé a šťastné chvíli,
když vydávají se oba společně,
na dlouhou životní míli.
Není to však cesta lehká,
vykročí na ni s pokorou
a v posvátném svazku manželském,
budou si navzájem oporou.
Tajemství
Na koho myslí mladičká žena,
na koho myslí celý den,
pro koho asi srdce jí buší,
s tou vášnivou touhou dostat se ven?
Na koho asi láska má čeká,
pro koho voní celé její tělo,
na čí to schůzku rychle spěchá,
ke komu srdíčko jí uletělo?
Koho to vidí očička zasněná,
na čí jen hlásek ouška slyší,
pro jaký dotyk kůžička horká ,
zasténá tónem v oktávě vyšší?
Tak lehounce taví se představa její,
když dvě ruce hladí se a láskou svou se hřejí.
Láska století
Hážu svou naději do vesmíru,
kam až asi doletí?
Vím že přináší vzácné poselství
o největší lásce tohoto století.
V ní ukryté je tajemství,
co změnilo by jistě náš svět,
kdyby však lidé chápali,
těch několik základních, božských vět.
*
Tam napsáno je písmem srdce,
že svázáni jsme navždy k sobě
a naše duše splývají tu
navzájem pak obě.
Jak na moři vlnky ke břehu plují
a zdvíhají hory vodních mas,
tak letícím vesmírem naděje má,
vysílá zpětně k Zemi svůj jas.
Gian Lorenzo Bernini
Chystá se umělec vytesat sochu,
jež vyplnila by pak prostor
a odstranila prázdnou plochu.
Hledá si kamenný blok,
z mramoru dílo bude,
nuž vzlétněte vzhůru k mistrovi,
sochařská múzo a osude.
Přivalili kámen bílý,
do okolí svítí křišťál mramorový.
Mistr si jen přehodí přes sebe plášť purpurový.
Již vidí v duchu Apolóna,
jak na Dafnu ruce své natahuje
a sotva se té dívky dotkne,
ve vavřín se mu proměňuje.
Poklepe umělec na povrch kamene,
když ozývá se zvonivě tlumený tón
a jenom mistr skutečně pozná,
je-li to opravdu právě on.
Jedinečný skvost do mramoru vytesaný,
Dafnina proměna - výkřik,
vzrušený Apolón - vylekaný.
Zvítězil tu nad prostorem, nad pohybem nad stíny, největší mistr baroka
Gian Lorenzo Bernini.
Peklo na Zemi
Dnes v noci jsem měl strašný sen,
o světě, pokrytém bolestí a sazemi.
Bylo mi zle ještě druhý den,
sen o skutečném pekle na Zemi.
Ocitám se na místě,
kde všechno kolem hoří
a to, co ještě trochu stojí,
za chvilku se jistě zboří.
Plameny šlehají do výše,
hustý kouř tu k nebi stoupá,
tmavé stíny na stěnách,
ohořelé maso na tyči se houpá.
Všechno je tak strašné,
kolem samý prach,
povětřím tu vládne jenom tíseň , bol a strach.
V troskách rozbořených domů,
spatřím mrtvá těla lidí,
pach se šíří ještě k tomu,
všude spoušť až kam já vidím.
Nedaleko ode mne mrtvá žena leží,
děťátko milé u ní pláče,
skleněná tabule vzduchem letí,
vykřiknu, však hlavinka po zemi skáče.
Všude jenom pláč a křik,
těch, co ještě žijí,
když v nouzi ta ubohá stvoření
z kaluží špinavou vodu pijí.
V tom cítím silný, tupý náraz,
klesám k zemi a umírám,
náhle však v jednom okamžiku
vědomí své nabírám.
Oči lehce pootevřu,
nic není pokryté sazemi,
jsem mimo lůžko, bouli mám,
to bylo to peklo na Zemi !!!
Píle, talent a síla
Co je to píle, talent a síla?
Ptá se mne dívka,milá jako víla.
Zamýšlím se nad těmi slovy
a náhle mě báseň napadá.
Začínám dívce ji vyprávět,
ve chvíli, kdy slunce za obzor zapadá.
" K čemu je píle bez talentu,
k čemu je talent bez píle,
chceme-li tvořit opravdově,
musí být síla v našem díle.
Obtížné je vytvářet neustále nové věci,
to je však podstata umění,
dáte mi jistě za pravdu přeci.
Jaký by dnes svět náš byl,
kdyby lidé netvořili,
neměl by svůj šarm a styl,
jistě bychom živořili.
Kupředu mojí milí přátelé,
kterým ještě zbývají síly,
probuďte myšlenky, tajemně zasněné,
rozpalte talent a svoji píli,
dokažme tomuto století,
že ještě dovedeme vytvořit díla,
v nichž bude tu sténat v objetí,
přirozený talent a tvořivá síla.
A budoucímu věku pak předáme poselství,
že měli jsme vůli utlumit zlo a vyzdvihnout přátelství.
Vždyť umění je krásná řeč,
je dostupná všem lidem,
naučíme-li se jí používat,
možná že na Zemi budeme žít s klidem.
Hrdina
Ječíme, když nám jemný vítr
trochu cuchá vlasy
a jiný vzdoruje bouři,
deštěm zmáčen,
vítr s ním cloumá ze strany na stranu,
cestu vpřed mu zafoukává
a on se jen před sebe dívá,
s úsměvem na rtech se žene dál.
On budiž nazván hrdinou,
neboť jen ten stopy zanechá, kdo kráčí..…
Vnitřní pouť ( epilog )
Dnes v básníka se proměnil ten malíř snových vizí,
vždyť hranice lidského umění se tu rozplývá a mizí.
On znenadání zaslechl to tajemné, magické slovo
a v okamžiku pochopení, mění se srdce umělcovo.
Již našel onen výraz a vydal se do světa snů,
kde bloudil mnoho nocí a stejně tolik dnů.
Odvaha mu byla průvodkyní a houževnatost sestrou,
srdnatý malíř se štětcem a barevnou paletou pestrou.
Ještě jeho cesta nekončí, vždyť nový obzor vidí,
tam v dáli je jeho velký sen a v něm je mnoho lidí.